Zprávy

„Modří jsou prostě jiní.“ // Humans of NATO Days

Je jednou z těch lidí, které na akci nejsou na očích – rozhodně ale vidíte a čtete výsledek její práce a práce jejího týmu. Není to jen o tom, něco napsat – je potřeba hodně plánování a koordinace. A že bude někdy u „vzdušek“? Ne, to nebyl původní plán, ale jak sama říká, dělá vše, co si kdysi přála. V dalším dílu #HumansofNATODays jsme mluvili s mjr. Zuzanou Sekaninovou, tiskovou a informační důstojnicí Velitelství Vzdušných sil AČR.

Co Vás přivedlo k rozhodnutí vstoupit do armády – a konkrétně ke vzdušným silám? Byl to váš dětský sen?
Můj sen bylo pomáhat lidem – chtěla jsem být doktorka. Ale stačila jedna pitva na gymplu a bylo jasno. Kariéru jsem začala u ženistů v Bechyni. Studovala jsem personalistiku na Univerzitě obrany a zároveň na VŠE a měla jsem štěstí – dělala jsem práci, která mě bavila a dávala smysl. Pomáhala jsem lidem, jen trochu jinak, než jsem původně plánovala. Vzdušné síly? To byla náhoda. A přiznám se, že dlouho jsem ani netušila, že bych někdy skončila mezi „modrými“.

Jaká byla vaše cesta až k tiskové a informační funkci u Vzdušných sil?
Trnitá. Opravdu. Dvakrát útvar, mezitím Velení AČR, zpět na útvar. Všude personalistika. Všechno směřovalo k tomu, že zůstanu v tomhle oboru. Jenže pak přišla mateřská a s návratem přišla i realita. Místo, kam jsem měla jít, bylo zrušeno. Jinde o mně nový velitel ani nevěděl. A já nakonec šla sem – tehdy skoro proti své vůli. Ale dnes už to beru jinak. Tuhle práci mám ráda. Otevřela mi oči, posunula mě dál, naučila mě komunikovat s různými lidmi. Přála jsem si vše, co nyní dělám. A co si budeme povídat – nudit se tu rozhodně nedá.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Ráno začínám kontrolou mobilu, mailu a všech možných platforem. A to ještě než dorazím do kanceláře. Pak už je to improvizace. Komunikace, koordinace, urgence, trpělivost… hlavně trpělivost. Každý chce všechno hned, ale u letectva je to trochu složitější než „pošlete tatru na silnici“. Musíme držet pravidla a bezpečnost. Poslední dobou hodně řešíme dotazy k modernizaci – a často to nejsou věci přímo pod Vzdušnými sílami. Ale lidé se ptají a my odpovídáme.

A jak se od toho liší váš pracovní den během cvičení nebo na Dnech NATO?
Na polní cvičení osobně moc nejezdím, ale připravuji komunikační plány pro ty, která organizuje Velitelství Vzdušných sil. Pokud vše klapne, nemusím z kanceláře ani vytáhnout paty – a to je ideální stav. Jinak spolupracuji s tiskovými důstojníky z útvarů, kteří jsou opravdu skvělí. Na Dnech NATO je to podobné – vše je o plánování, přípravě, ale taky improvizaci. A stresu. Občas se i běhá.

Co všechno obnáší příprava takové akce? A co se děje potom?
Plánování, plánování a zase plánování. Snažím se sladit strategické cíle s představou velitele, což není vždy snadné. Do toho nově vstupují sociální sítě – ty letos konečně naplno rozjíždíme. Největší výzva? Najít lidi, kteří mají čas na rozhovor, fotku nebo video. Není to jejich priorita, chápeme to. Ale většinou pomůžou. A po akci? Vyhodnocení, zpětná vazba, archivace, plán na příště. A odpočinek. Aspoň chvilku.

Jak velký tým máte na Dnech NATO?
Malý, ale efektivní. Snažím se vytvořit tým, kde má každý jasnou roli – a přitom se můžeme navzájem zastoupit. Mám na starosti celou koordinaci, komunikaci s organizátory, program. A pak už jen… všechno ostatní. Vždy se něco stane. Vždy je potřeba někde zasáhnout. Ale právě to je na tom vlastně krásné – že i když běžíme, spěcháme a občas se stresujeme, zvládneme to.

Kolika ročníků jste se zúčastnila? A jak se za tu dobu akce proměnila?
Byla jsem na dvou. Poslední ročník byl zrušen, což mě mrzelo. Celá příprava byla vlastně k ničemu. Poprvé to bylo divoké – nikdy předtím jsem na Dnech NATO ani nebyla, natož je připravovala. Nikdo mě na to nepřipravil. Ale hodně jsem se ptala, učila, hledala cesty. A kdybych měla teď někoho zaškolovat, přistoupím k tomu úplně jinak. Dnes je to hlavně o rychlé reakci, důvěryhodnosti, profesionalitě. Sdílení informací v reálném čase. A taky o tom, ukázat práci lidí v zákulisí – bez nich by nic nebylo a na to jsem velmi pyšná.

Která ukázka na Dnech NATO vás osobně nejvíc uchvátila?
Snad mě neslyší manžel – je to raketák – ale F-35. Ne kvůli letadlu samotnému, ale kvůli celkové atmosféře, komentáři, emocím. Jinak na ukázky moc času nemám – jsme v klidu, jen když vše šlape podle plánu… což je výjimečný stav.

Máte nějaký profesní vzor?
Nemám konkrétní vzor. Sleduji lidi kolem sebe. Hodně mi pomáhá manžel, ten je u Vzdušných sil 25 let, má přehled a vždy poradí. Obecně mi ale chybí cílené vzdělávání v oblasti komunikace. Na to, jak je to klíčová oblast, bych uvítala více podpory.

Je rozdíl v přístupu k PR u spojenců v rámci NATO?
Jednoznačně. Každá země má tak trochu jiný přístup ke komunikaci, otevřenosti, výběru mluvčích. Je to zajímavé srovnání – a inspirativní zároveň. Komplexně mohu říct, mají více lidí na tuto problematiku a jasně daná pravidla. 

Existuje nějaký mýtus o vzdušných silách, který byste ráda vyvrátila?
Jednoznačně chemtrails. Ano, i to jsme řešili. Opravdu nic nerozséváme. A ne, nemůžeme svézt každého, kdo si o to napíše. A nášivky? Ty jsem rozdala už všechny.

Co jste se díky armádě naučila o sobě?
Že jsem dřív žila dost uzavřeně. Dnes mám větší přehled, komunikuji napříč složkami, píšu, organizuju. Naučila jsem se lépe připravovat na důležité akce. A hlavně – umím se přizpůsobit, pokud je to možné a v rámci legislativy průchozí.

Co byste vzkázala fanouškům Dnů NATO a příznivcům Vzdušných sil AČR?
Nikdy bych to neřekla, ale modří jsou opravdu jiní. Technicky velmi zdatní, znalí, ale nejsou to typičtí „rambo vojáci“. Pokud chcete pracovat s moderními technologiemi, ale nechcete nutně běhat po poli – pojďte k nám. A fandové? Těm díky. Bez vás by to nebylo ono.

A nějaký úderný slogan na závěr?
„Jsme vzdušné síly, jsme tým efektivních profesionálů, vzduch je naše moře.“