Zprávy

Jsem hrdý na to co dělám, kde dělám, a s kým dělám // Humans of NATO Days

Na akci se účastnil již před lety, ještě jako voják z povolání. Byl u toho, když se 157. záchranný útvar AČR přetransformoval z armádního útvaru na hasičský. Začal jako zástupce velitele, teď Záchrannému útvaru Hasičského záchranného sboru ČR sám velí. Jak řekl, on a další příslušníci útvaru to nedělají pro peníze - ale za peníze a pro lidi. A techniku, pomocí které zachraňují lidské životy a odstraňují následky živelných katastrof, prezentují každoročně právě na Dnech NATO v Ostravě & Dnech Vzdušných sil AČR. Rozhovor nám tentokrát poskytl brig. gen. David Kareš, velitel Záchranného útvaru Hasičského záchranného sboru ČR.

Jaké jsou hlavní úkoly Záchranného útvaru Hasičského záchranného sboru České republiky?
Záchranný útvar Hasičského záchranného sboru České republiky má v Hlučíně velení, nicméně v tuto chvíli je rozmístěn ve třech dislokacích. Kromě Hlučína je to Jihlava a Zbiroh. Naši prioritní činnosti vychází z předurčení. Jsme celorepubliková centrálně řízená jednotka, která poskytuje podporu a součinnost prvosledovým jednotkám, zaprvé při zásazích dlouhodobého charakteru, při specifických zásazích a se zapojením specifické techniky a speciální techniky, kterou disponujeme. To je to hlavní, k čemu jsme byli vytvořeni a předurčeni.

V počátku našeho fungování byly živelní pohromy, což se i v letošním roce při původních samozřejmě ukázalo jako potřebné, nicméně v průběhu let jsme se začali věnovat i speciálním záležitostem jak v rámci České republiky, tak v zahraničí. A od února letošního roku máme v sestavě Záchranného útvaru 10 skladů neboli pracovišť, s centrálními zásobami Hasičského záchranného sboru ČR, kde je obsažen materiál jak pro ochranu obyvatelstva, tak pro nouzové ubytování nebo pro nouzové stravování. To znamená, že v tuto chvíli kromě té záchranné činnosti máme i úkoly spojené s uložením, manipulací a s distribucí centrálních zásob pro mimořádné události.

Ty útvary, které jsou dislokovány v Jihlavě a Zbirohu se liší nějak od hlučínského, nebo mají stejné úkoly?
Záchranný útvar je pouze jenom jeden. Je to jedna jediná celorepubliková složka, nemáme teritoriální příslušnost. Jsme opravdu celorepublikový útvar a naším nadřízeným stupněm je Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR. Tady v Hlučíně jsou dvě záchranné jednotky, v Jihlavě a ve Zbirohu je vždy jedna. Říká se jim roty a ten rozdíl tady je, byť dílčí. V každé dislokaci – Hlučín, Zbiroh, Jihlava – je jedna záchranná rota, která je identická. A navíc v Hlučíně je jedna, která v sobě má příslušníky, techniku a materiál pro speciální činnosti. Je to služební kynologie, střelmistrovská činnost, potápěčská činnost, velkokapacitní čerpání vody, dále to je technika a prostředky k dekontaminaci osob a techniky ve větším rozsahu, a některé další specifické činnosti.

Jak se ZÚ HZS ČR liší od běžných hasičských útvarů?
Hasičský záchranný sbor České republiky se dělí na hasičské sbory krajů, kterých je 14 v České republice, a ty v rámci plošného pokrytí mají rozmístěné své jednotky a stanice tak, aby plnily úkoly, které jsou jim dány. Záchranný útvar je naprosto samostatnou složkou, který je předurčený pro naprosto jiné činnosti. Je pravda, že v tom systému, ve kterém fungujeme, jsou věci, které jsou stejné. Máme stejné řízení přes Generální ředitelství HZS ČR, vysílání sil a prostředků jde vždy cestou národního operačního informačního střediska, fungujeme pod stejným zákonem a jsme v podstatě všichni stejní hasiči. To je základ toho celého, a to je dobře.

My, na rozdíl od hasičů na výjezdových stanicích, nevyjíždíme v řádu 2-3 minut. U nás to ani nejde technicky řešit, a vzhledem k tomu, čím disponujeme a na co jsme předurčeni, tak u nás je výjezd v řádu desítek minut, a pokud se bavíme o výjezdu většího množství techniky nebo větších odřadů, tak je to v řádu hodin. Zásadní rozdíl je pak v tom, že u nás zásah rovná se dlouhodobé nasazení. Průměrná doba jednoho našeho zásahu je v řádu desítek hodin, někdy i dní. Na běžných stanicích je v řádu desítek minut. Je zkrátka rozdíl v těch činnostech, které děláme. Dám příklad: pokud by se stala dopravní nehoda i tady poblíž našeho útvaru, samozřejmě musíme činit tak, jak nám stanoví zákon. Ale předurčenost pro tuto dopravní nehodu, nebo něco jiného, má nejbližší stanice Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje, a nás si vyžaduje opravdu už na ty větší věci, kde jim nedostačují prostředky, kterými disponují.

Jaké jsou požadavky na příslušníky ZÚ? Mohou přijít z "civilu", nebo se rektutují spíše z jiných útvarů?
Základní požadavky jsou úplně stejné jako na jakéhokoliv jiného příslušníka Hasičského záchranného sboru. To znamená, že příslušník musí splnit fyzické testy, a musí být naprosto zdravotně v pořádku. Musí projít psychodiagnostickými testy tak, aby byl osobnostně i z hlediska zátěžových testů přijatelný pro práci na útvaru. Takže ty základní podmínky jsou všude stejné. Samozřejmě, my u Záchranného útvaru tím, s čím děláme a co děláme, tak preferujeme lidi s technickým zaměřením. Určitě chceme, aby člověk, který k nám nastupuje, měl řidičský průkaz skupiny C, nebo případně nějaké jiné oprávnění, byť jsme schopni lidem řidičák udělat.

Na druhou stranu chceme, aby ten člověk měl nějakou minulost nebo předpoklady k používaní opravdu specifické techniky. Pak už je to jenom o výběru, jestli osobnostně sedí do našich řad nebo ne. Nabíráme lidi většinou z civilu. Nestává se a ani nechceme přetahovat lidi z Hasičských záchranných sborů krajů. Myslím si, že člověk, který chce jít hasičům, se sám rozhodne, jestli pro něj je lepší jít tou cestou a dělat ve směnném režimu na stanici, anebo u nás trochu v jiném režimu a dělat tu specifickou práci. Myslím si, že to by měl dělat i dlouhodobě. A o tom to je. 

Vy jste svou kariéru začal u Armády České republiky, u 157. záchranného praporu. Jak se lišila činnost útvaru pod armádou oproti tomu, když je součástí HZS?
Jen lehká korekce - je pravda, že já jsem svoji kariéru začínal u Armády České republiky, ale ten začátek byl na vojenské škole a po škole u protiletadlového raketového vojska. Až potom, postupem času, jsem přešel právě ke 157. záchrannému útvaru, který byl tady v Hlučíně. A to byl zároveň mezistupeň k tomu, že jsem šel pod Ministerstvo vnitra a pod Hasičský záchranný sbor. Je pravda, že moje kariéra u armády byla dlouholetá a rád na ni vzpomínám. Na druhé straně musím zcela férově říct, že přechod pod Hasičský záchranný sbor a k tomuto útvaru byl asi moje nejlepší životní rozhodnutí, kterého nikdy nelituji, a zase mě to posunulo dál v té činnosti, kterou děláme.

Ty rozdíly tam byly docela značné, ani ne ve vybavení, protože s technikou jsme přešli a zároveň jsme s ní dělali, byť už od začátku jsme věděli, že nás čeká velká modernizace, kterou realizujeme dosud a ještě dost nás toho čeká. Ale ta zásadní byla změna systému fungování. Armáda a její vysílání sil a prostředků v rámci Integrovaného záchranného systému je jiné než u Hasičského záchranného sboru. I ta předurčenost je prioritně u armády pro vnější bezpečnost, kdežto Hasičský záchranný sbor pro vnitřní bezpečnost. Mně osobně to v tuto chvíli i s tím, co děláme, velmi vyhovuje. A to, jak jsme se naučili fungovat, byl ten zásadní rozdíl. V systému nasazování a fungování techniky a i v rámci celého systému. Obecně je to stejné, děláte s lidmi, kteří složili přísahu, jsou pod služebním zákonem a dělají svoji práci pro bezpečnost občanů České republiky. V principu jsme na tom všichni stejně, a je to dobře. Ale přece jenom, hasiči k té vnitřní bezpečnosti jsou trochu blíž.

Vy jste tedy stál i u zrodu ZÚ HZS ČR v roce 2009. Můžete nám popsat, jak se útvar od svého počátku vyvíjel? Jak se vyvíjela Vaše role v útvaru?
Reorganizace a začlenění útvaru do Hasičského záchranného sboru se vyvíjelo strašně složitě. Byl to opravdu komplikovaný proces. Bylo potřeba vyřešit spoustu legislativních otázek. Spousta lidí, kteří tady sloužili a ještě do dneška slouží, byli a jsou bývalí vojáci z povolání. To znamená, že se musel upravit zákon, musely se vyřešit majetkové záležitosti v oblasti delimitace. To hlavní a zásadní ale bylo, abychom si našli v Hasičském záchranném sboru to svoje místo. Já naprosto rozumím tomu, že v momentě, kdy jsme přešli pod hasiče, pro většinu z nich jsme zcela pochopitelně byli neznámou. Panovala obrovská skepse, jestli to k něčemu bude, jestli to bude využitelné, jestli to je smysluplné. Vždy jsem tomu rozuměl a naší úlohou bylo všechny přesvědčit, že to ten smysl má, ukázat, že jsme schopni nabídnout nebo vyplnit ten prostor, který možná v systému chyběl.

Ani bych neřekl, že moje role byla nějak extrémně důležitá, všichni měli důležitou roli. Já jsem nastupoval k 1. 1. 2009 jako zástupce velitele s tím, že jsem měl pod sebou výkonné jednotky, a má role byla prioritně v tom, abychom zajistili vycvičenost, připravenost jednotek, ale zároveň jsme se potřebovali naučit to reálné nasazení při zásahu ve spolupráci se složkami IZS. Postupem času, jakmile odešel bývalý velitel brigádní generál Radim Řehulka, bylo mi nabídnuto místo velitele, které jsem opravdu s velkou hrdostí přijal. Od té doby jsem tu velitel. Od začátku došlo k velkému rozšíření útvaru, od začátku jsme byli delimitováni tady v Hlučíně, což zcela pochopitelně to nepůsobilo nejdůvěryhodněj. Mít centrální celorepublikovou složku na východě republiky není šťastné řešení. Všichni to věděli, takže hned v následujícím roce jsme se rozšířili o jednotku ve Zbirohu na západě republiky, a postupem času jsme se rozšířili o jednotku v Jihlavě, abychom vyplnili střed republiky.

Samozřejmě, dokážu si představit, že pro lepší dojezd nebo efektivnější nasazení budeme mít ještě jednotku, která bude někde na severu, protože pro nás v tuto chvíli ty severní části republiky jsou vzhledem k infrastruktuře velmi složitě dostupné. Ale co je důležité, výrazně jsme zvýšili a zlepšili dojezdovou vzdálenost a dojezdové časy, zvýšili jsme možnosti a prostředky, které jsme schopni na místě nasadit, a věřím tomu, že jsme se etablovali do Hasičského záchranného sboru tak, že všichni už ví, co jsme schopni poskytnout. My tvrdíme, že nejsme nic navíc, nechceme ze sebe dělat Bůh ví co. Vždy říkám, že naše technika je technika Hasičského záchranného sboru, jakéhokoliv kraje, akorát je u nás v garážíi a já jim k tomu dám příslušníka, který je na ni vycvičen. 

ZÚ je nasazován snad u všech velkých katastrof v Česku – byly to výbuchy ve Vrběticích, tornádo na jižní Moravě, nebo i nedávné povodně v Moravskoslezském kraji. Účastníte se těchto zásahů i osobně? Dají se tyto události porovnat co do náročnosti zásahu?
Z titulu své funkce ne, že bych nechtěl, ale časově nemám možnost být na každém zásahu. Musím říct na druhé straně, že těch velkých a extrémních zásahů, povodně nebo tornádo, se osobně účastním. Principiálně už jenom proto, abychom na místě byli schopni zajistit systém velení a řízení našich jednotek, a to konkrétní nasazení, protože naprosto chápu, že velitel na místě nezná a ani nemůže znát naše přesné možnosti a prostředky, kterými disponujeme a jak s tím fungujeme. Moje role na místě je najít tu správnou pozici Záchranného útvaru, aby jim co nejvíce pomohl, případně doporučit postupy, které jsme schopni dělat a oni běžně nedělají. Je to pochopitelné, vy jste vyjmenovala ty velké, důležité zásahy, ale ono jich obecně za těch 16 let, kdy fungujeme, bylo strašně moc.

Musím se vrátit k Vrběticím, které vždycky beru jako věc, která byla v rámci Záchranného útvaru obrovským milníkem. Byl to historicky nejdelší zásah složek Integrovaného záchranného systému. Nedávno jsem se byl ve Vrběticích podívat, když jsem byl pozvaný na prohlídku areálu při příležitosti 10 let od výbuchu prvního skladu. Pro nás to znamenalo šest let života - šest let, během kterých naši příslušníci nebyli ve Vrběticích dva dny. Historicky zpětně toto beru jako jeden obrovský zázrak, že se nikomu nic nestalo, na druhé straně i jako satisfakci toho, že jsme udělali maximum proto, abychom omezili riziko nějakých mimořádných událostí pro naše lidi. Opravdu se nikomu nic nestalo, a to byla velmi náročná a nebezpečná situace. Od té doby, nebo během té doby, jsme řešili i povodně, které byly v České republice, účastnili jsme se jich všech – tornádo, lesní požár v Hřensku, covid a obrovské nasazení v rámci covidu, kdy jsme dělali specifické činnosti.

Samozřejmě, jak se rozšiřují rizika a nebezpečné situace, tak je rozšiřováno i to naše nasazení. Působíme hodně v zahraničí, jezdíme často buď s přepravou humanitárního nebo jiného materiálu, ale i v rámci záchranných nebo likvidačních prací. Buď je to spojeno s velkokapacitním čerpáním vody nebo s nějakým zajištěním nouzové dodávky elektrické energie. Poslední dobou to, co je velmi důležité, na co se připravujeme i v rámci celého Hasičského záchranného sboru České republiky, je boj s lesními požáry. Takže příslušníci jsou připraveni na to, aby byli schopni fungovat v zahraničí. Loni jsme byli v Turecku a v Bulharsku, předloni v Řecku. Dalo se říct, že máme sjetou opravdu celou Evropu. 

Máte zkušenosti i se záchrannými akcemi v zahraničí, například se záchranou lidí ze zatopené jeskyně v Thajsku nebo při přepravě humanitární pomoci do Kyjeva. Jaké jsou podle vás největší výzvy spojené s mezinárodní spoluprací při záchranných operacích?
Ono to má dvě roviny. Jedna, to bych přirovnal asi k tomu Thajsku, kdy v podstatě já jsem tam byl ještě s kolegou z Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy. Ne proto, abychom někoho v tu chvíli zachránili, na to tam byli jiní a ti odváděli opravdu luxusní práci. My jsme tam byli kvůli tomu, abychom byli schopni nabídnout a případně i vyřešit problém s odčerpáváním vody z těch jeskyní tak, aby ta evakuace kluků byla co nejjednodušší. To se potom z důvodu výrazné změny situace na místě nerealizovalo. Ale to hlavní bylo, že jako malá republika někde v centru Evropy máme zkušenosti, máme systém, máme prostředky a máme i vycvičené lidi na to, abychom to dělali. To znamená, že ta ukázka toho, že jsme schopni pomoct i v tak vzdálené zemi i při tak náročné události, jsme schopni zmobilizovat síly a prostředky a jsme schopni posoudit realitu, to berou jako velmi důležité.

To je jedna věc. V rámci všech mezinárodních činností, ať už to bylo zemětřesení v Turecku nebo právě ty lesní požáry, se ukazuje, že jak systém, který máme u Hasičského záchranného sboru a u IZS u nás funguje, protože jsme schopni to nabídnout. Máme to a máme to funkční. Problémy, které s tím jsou, to vždy záleží na konkrétním místě, na konkrétní události. Samozřejmě, něco jiného je při zemětřesení, něco jiného je při lesním požáru, něco jiného je při přepravě humanitární pomoci. Velkou neznámou a velkým problémem je samotná přeprava na místo, pokud se bavíme o pozemní cestě. Vy jste zmínila Kyjev, tam jsme byli v roce 2014, pokud se nepletu. Tenkrát jsem tam byl jako velitel. To bylo 1500 km, které jsme absolvovali, dalo by se říct v kuse, jenom s krátkými zastávkami tak, abychom byli co nejdříve zpátky, protože bezpečnostní situace tam nebyla nejrůžovější. A nároky na řidiče, lidi a na techniku jsou velké. Ale pokud se nebudeme bavit konkrétně o přepravě, tak vždycky je to o zajištění fungování systému na místě. Protože každá země je specifická a je třeba zajistit, abychom mohli efektivně dělat to, co umíme. No a potom už to jsou ty místní podmínky.

Například letos na jaře, kdy jsme byli ve Francii na povodních. Povodně, které jsou v teplotách kolem nuly, přináší svoje specifika. Je to náročné pro lidi, protože je zima, jste věčně mokří, do toho fouká a musíte dělat s prostředky, které jsou pro velkoobjemové čerpání vody. Na druhé straně, druhý extrém jsou požáry. Například v Řecku, kdy bylo zase extrémní vedro, všude kolem vás každou chvíli může kdekoliv vyběhnout oheň. Musíte řešit ústupovou cestu, ale zároveň i takové maličkosti jako je pitný režim pro lidi, aby vám tam někdo nezkolaboval, aby se nikdo nepřehřál. Je to strašná sbírka věcí a činností, na které člověk musí myslet. Ale já jsem opravdu hrdý na to, co dělám a kde dělám, v jaké organizaci dělám.

Za ty roky jsme se poučili, z minulých nasazení jsme si vzali zkušenosti a stále vylepšujeme systém fungování. Dnes už jsme opravdu ve stavu toho, že míň věcí objevujeme a více se realizujeme. A to je dobře. A znova zopakuju, já fakt jsem hrdý na to co dělám, kde dělám, a s kým dělám, protože ti lidi, které mám kolem sebe, a ta organizace, ve které pracuji, to není kvůli tomu, že máme nápis hasiči a že to možná vypadá hezky. Opravdu jsem tady poznal spoustu skvělých lidí, kteří jsou schopni dělat ne proto, že to dělají pro peníze, ale dělají to za peníze pro lidi, což je asi to hlavní.

Záchranný útvar Hasičského záchranného sboru České republiky se každoročně prezentuje i na Dnech NATO v Ostravě & Dnech Vzdušných sil AČR. Pro mnoho lidí je to především akce o letadlech, ale to je jen malá část toho, co se tam prezentuje. Jak tuto akci vnímáte Vy?
K této akci mám trošku i osobní vztah, protože v době, kdy jsem byl ještě voják z povolání, už jsme byli účastníci Dnů NATO. To bylo v době, kdy Dny NATO byly ve svých začátcích, vypadalo to úplně jinak než dnes a je pravda, že můžu ty roky porovnávat, i to, jak se vyvíjí Dny NATO. Začínali jsme tam se zelenou technikou za doby vojenského útvaru. Postupem času, kdy jsme se přeměnili na hasiče, jsme se tam účastnili téměř každý rok v rámci prezentace techniky a prostředků. Nicméně mimo to po dohodě s organizátory a s Armádou České republiky na základě požadavků pomáháme i v některých věcí týkající se logistiky, zabezpečení chodu celé akce.

Musím říct, že pro mě jsou Dny NATO v prvé řadě obrovsky prestižní záležitost pro Českou republiku, ale i pro všechny, kteří tam jsou a kteří mají možnost ukázat svoji práci. Když se řekne Dny NATO, každý si představí stíhačku, která tam proletí, udělá hrozný kravá a všichni se na ní kouknou. Ono je to fajn pro spoustu nadšenců, protože lidi se s tím běžně nesetkávají. Ale Dny NATO pro mě jsou ukázkou spojení vnější a vnitřní bezpečnosti občanů České republiky, to musí jít v ruku v ruce. Pořád tvrdím, že nejde říct, že obrana vnější bez vnitřní nebo naopak může fungovat. Ten společný prvek je bezpečnost a tam to je ukázané.

Já se snažím vždy ten areál projít a navnímat, jaké jsou vývoje v technologii a jaké jsou obecně složky, které se účastní. Když vidíte všechny partnery, kteří se tam snaží odprezentovat svoji činnost, a s jakým zapálením, tak v tu chvíli to pro mě to poselství je, že byť neštěstí opravdu nechodí po horách, ale chodí po lidech, a že ho máme za poslední dobu, tak jsme na to připraveni. Máme na to připravenou spoustu lidí, spoustu techniky, spoustu prostředků, moderních prostředků, ale zároveň Dny NATO ukazují, že se máme kam posouvat.

Já naprosto chápu, že je složitá ekonomická situace ve světě, ale myslím si, že na bezpečnosti bychom šetřit neměli. A to Dny NATO trošičku ukazují. Je to nádherná vojenská technika, já k ní mám blízko, byl jsem voják z povolání, ale je to i funkční, moderní, hezká technika hasičů, zdravotnické záchranné služby, policie, všech různých složek. Pokud tam my jedeme s technikou, tak každý rok to má nějaký přesah, který snažíme ukázat ve spolupráci s Hasičským záchranným sborem Moravskoslezského kraje. Můžu zmínit například, představovali jsme na Dnech NATO naše zodolněné cisternové stříkačky, ať už to je Titan nebo Triton, což jsou auta, která vznikla právě na základě Vrbětic a mají trošičku přesah k vojenským technologiím. Vznikla z vojenských podvozků nebo na základě některých vojenských technologií a slouží ve službách hasičů. Musím říct, že jejich použití se velmi osvědčilo nejenom při požárech nebezpečných skládek, ale právě i v Hřensku. Představovali jsme tam velkokapacitní čerpadla, která máme právě na velkokapacitní čerpání vody, některé naše zemní stroje nebo speciály, které používáme pro odstraňování následků živelních pohrom, a tak dále.

Té techniky už tam bylo spousta a věřím tomu, že budeme schopni i do budoucna návštěvníky akce přesvědčit o tom, že jako složka – teď budu mluvit čistě za Záchranný útvar – že se neustále připravujeme, abychom mohli udělat maximum pro to, aby se občané tady cítili bezpečně. Myslím, že ten základní obsah Dnů NATO není o letadlech, ale je to o bezpečnosti.

Je to tak. Motto akce od prvního ročníku zní „Naše bezpečnost není samozřejmost“.
Ano, naše bezpečnost není samozřejmost, bohužel. Do naší bezpečnosti musíme investovat, ale musíme vědět jak a do čeho investovat a nesmíme se bát to říkat nahlas, ona sama nepřijde.

Chtěl byste na závěr něco dodat?
Tím, že je doba rychlá, a tím, jak je překotná v spoustě věcí, tak možná poděkovat všem. V prvé řadě svým lidem, svým příslušníkům, ale i svým zaměstnancům, kteří zajišťují těm příslušníkům podporu obecně na všech úrovních. Poděkovat jim za jejich práci, za jejich nasazení, protože tenhle rok byl pro nás velmi náročný. Když to vezmu, nedávno jsem to někde říkal, to nejsou jenom povodně, ale například těsně předtím jsme se byli jsme u likvidace nevybuchlé pumy v Litvínově a těch věcí obecně bylo letos víc. Takže to byl velmi náročný rok a naši lidi ho zvládli se ctí. Fakt bych jim za to chtěl poděkovat. A nejen jim, ale obecně všem hasičům na úrovni dobrovolných, podnikových, profesionálních, chtěl bych jim popřát, aby se vždycky ve zdraví vrátili a poděkovat za spolupráci se záchranným útvarem, která je na všech možných různých úrovních skvělá.