Zprávy

Jsme strašně šťastní, že jsme v Česku v bezpečí // Humans of NATO Days

Věděli jste, že Český červený kříž taky patří do druhosledových složek Integrovaného záchranného systému (IZS)? A ty zas neodmyslitelně patří ke každé velké akci. Na Dnech NATO v Ostravě & Dnech Vzdušných sil AČR dohlíží na bezpečnost a zdraví návštěvníků, ale taky se prezentují široké veřejnosti.  Oblastní spolek Českého červeného kříže Ostrava není výjimkou, nadto i zájemce na akci seznamuje se zásadami první pomoci. Aktivity spolku a svou práci nám v rozhovoru přiblížila jeho ředitelka Alžběta Hrabovská.

Jak jste se dostala k práci pro Český červený kříž?
Do Červeného kříže mě dovedla covidová doba. Vymyslela jsem projekt Zpívání pod okny pro domovy důchodců, jehož se zúčastnili Mirai nebo David Stypka, a ke spolupráci jsem oslovila i Červený kříž. Oni si mě všimli, a tak nějak si mě tam nechali a já jsem postupně zjišťovala, jaká je to práce. Když pak hledali ředitelku, tak mě oslovili a poprosili, abych se o to místo ucházela. A já jsem si řekla, že proč ne?

Můžete nám tedy blíže popsat jak vaši práci, tak i činnost celé organizace?
Moje práce obnáší hlavně hodně administrativy, protože je to péče jak o všechny zaměstnance, tak o naše projekty. Staráme se o dárce krve, které několikrát ročně oceňujeme, včetně těch nejvyšších kategorií. Pořádáme kurzy a školení jak na školách, tak pro zaměstnance firem, kurzy Zdravotníka zotavovacích akcí a veškeré školení první pomoci. Dále poskytujeme zdravotnické asistence, to znamená, že jsme jako zdravotnický dozor k dispozici na kulturních a sportovních akcích, kde hlídáme návštěvníky, aby se nezranili a aby je měl kdo ošetřit.

Tou hlavní činností Červeného kříže jako humanitární organizace a člena Integrovaného záchranného systému (IZS) je na vyžádání poskytovat pomoc při hromadných neštěstích a přírodních katastrofách, jakými byly povodně nebo tornádo. Nyní jsme též plně angažováni v uprchlické krizi, tedy už rok s hasiči spoluorganizujeme KACPU Ostrava (Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině), kde působí naši dobrovolníci celou dobu od prvního dne, kdy začala válka. 

Jak vypadá práce s ukrajinskými uprchlíky v KACPU? 
Co se týče války na Ukrajině, naše práce začala úplně jinak. Na základě oslovení Českými drahami naši členové doprovázeli evakuační vlaky. Jeli českými vlaky na Ukrajinu a v těch prvních dnech pomáhali s evakuací žen a dětí do České republiky. Druhého března 2022 jsme pak otevřeli KACPU přímo u nás na Červeném kříži. Vzniklo během necelých 24 hodin v naší budově, kde bylo týden, na tu nejakutnější dobu, než se přesunulo na Černou louku. Starali jsme se o jídlo, šatstvo, teplo, veškerý komfort prvních uprchlíků, kteří přicházeli a neměli vůbec nic. My jsme jim poskytli místo, kde se mohou registrovat, kde se mohli vyspat a najíst, a hlavně, kde se mohli s dětmi ukrýt, když přišli do cizí země a neměli kam jít. Teď v tom pokračujeme, stále se staráme o nouzové přístřeší na KACPU Ostrava pro uprchlíky, o jejich ošacení a celkovou péči, spolupracujeme s psychology, hasiči nebo policií. (Pozn.: KACPU na Černé louce působilo do 26. září 2022, pak se přestěhovalo na ulici Dr. Malého 17.)

Z hlediska rozsahu poskytované pomoci byla tato uprchlická krize bezprecedentní. Kde jste získávali všechno to oblečení a další vybavení pro Ukrajince?
Tím, že jsme zapojeni to IZS a jsme humanitární organizace, tak v Ostravě máme krajský humanitární sklad. To znamená, že disponujeme poměrně velkým množstvím oblečení a skladových zásob, jak hygienických, tak i potravin. Vždy totiž musíme být připraveni a schopni pomáhat při nárazových událostech typu povodní nebo tornáda, případně toho, co se stalo ve Studénce. Čerpali jsme tedy z našeho humanitárního skladu. 

Práce záchranářů a zdravotníků přináší množství velmi silných zážitků. Jaký byste vyzdvihla za sebe za dobu svého působení v Červeném kříži? 
Právě asi tu válku. Já jsem záchranář, pracuji na záchranné službě, ale ta zkušenost s válkou, kdy to všechno začalo, to je úplně něco jiného. Moji lidé jeli prvním evakuačním vlakem a já jsem s nimi byla v kontaktu ve dne v noci, 24 hodin na telefonu. Měla jsem obrovskou hrůzu, kam je posílám, a oni mi pak volali, že jsou tam stovky lidí, kteří prosí o pomoc a že tam probíhá obrovské loučení žen a mužů. Když přijel Červený kříž, tak muži si nejdřív mysleli, že budou moct jet s námi. Naši členové tam zažili jejich loučení, ženy i děti plakaly a do České republiky přijížděli ve strašném stavu. To mě hodně postavilo nohama na zem a říkala jsem si, v jakém komfortu tady vlastně žijeme. 

Vůbec jsem nečekala, jaké hrůzy nás s tou válkou ještě čekají. S uprchlíky se na KACPU setkáváme každý den a posloucháme příběhy, které mají za sebou, a nezřídka se naše holky rozbrečí. Sedíme tam s nimi, jsme plní beznaděje a říkáme si, jak jsme strašně šťastní, že jsme v České republice v bezpečí a že jsme my ti pomáhající a ne ti, kterým se musí pomáhat.