Zprávy

Kdo může říct, že má své vlastní „vzdušné síly“? // Humans of NATO Days

Když se Dnů NATO v Ostravě zúčastnil poprvé, byl to zároveň i první ročník Dnů Vzdušných sil AČR. Být vojákem původně být nechtěl, pak se mu ale zalíbila služba u "vzdušek", jak se zkráceně říká vzdušným silám, a působí u nich již 16 let. Navíc jak sám říká, má i takové vlastní "vzdušné síly". Tentokrát jsme vyzpovídali prap. Richarda Černoška z Odboru bojové přípravy Velitelství vzdušných sil.

Jak jste se dostal ke Vzdušným silám? Byl to váš dětský sen, být vojákem, nebo pomohla náhoda? 
Stát se vojákem určitě nebyl můj dětský sen. Tenkrát jsem měl sny úplně jiné. Původně jsem vystudoval zemědělskou školu a v devatenácti letech jsem nastoupil na základní vojenskou službu. K tomu, že jsem se stal profesionálním vojákem, přispěla řada okolností a také náhoda. Protože mě již během základní vojenské služby fascinovala služba v letectvu, a to zejména z důvodu organizační kultury a vztahů na pracovišti, vyvíjel jsem maximální snahu o to, abych se dostal zpět ke vzdušným silám. Pak sehrála velkou roli právě náhoda, kdy mě oslovil spolubydlící na vojenské ubytovně s nabídkou volného místa u „vzdušek“.

Můžete nám popsat svou kariéru v AČR? Jakými pozicemi a útvary jste prošel?
Jak jsem naznačoval v předchozí odpovědi, dalo by se jednoduše říct, že byla a stále je pestrá. Během základní služby jsem sloužil jako výkonný rotmistr u baterie protivzdušné obrany v Kroměříži. Po ukončení základní služby jsem se stal profesionálním vojákem AČR, kdy jsem nejprve působil jako výkonný praporčík na 104. zabezpečovacím praporu roty logistiky v Olomouci a od roku 2009 díky již zmiňované náhodě jsem nastoupil zpět k letectvu, konkrétně na Odbor bojové přípravy Velitelství Vzdušných sil, kde působím doposud. Přestože se pohybuji více méně ve stejné struktuře, na jednotvárnost si rozhodně nestěžuji. K tomu si ještě přidejte osmiměsíční misi v Afghánistánu v roce 2016.

Vydržet na jedné pozici 16 let, to je v dnešní době  dosti nezvyklé a zároveň pozoruhodné. Přesto jak říkáte, nemůže být řeč o jednotvárnosti . Můžete nám tedy víc přiblížit, co je vaší běžnou náplní práce?
Zdá se to dlouhá doba, ale faktem je to, že jsem kromě mnoha různých změn za tu dobu zažil i tzv. ReoRedi, což je alespoň mezi vojáky zkratka evokující něco ne úplně optimistického. V mém případě to znamenalo přesun Velitelství vzdušných sil z Olomouce do Prahy, součástí čehož byla i změna ve struktuře a podřízenosti.

Pro mě osobně to znamenalo zásadní změnu v rodinném životě, z hlediska pracovního pak změnu ve služebním zařazení na úplně novou pozici k pilotům, kterým se starám o evidenci leteckého výcviku. Pro představu, toto obnáší starost o počítačový systém, jeho údržbu, komunikaci s firmou a v poslední době se s mými kolegy podílíme na možném návrhu budoucího řešení takovéhoto systému evidence, protože i v této oblasti je potřeba se držet moderních trendů. 

Zmínil jste i osm měsíců působení v Afghánistánu. Jaké byly Vaše povinnosti na této misi?
V Afghánistánu jsem byl na pozici výkonného praporčíka na velitelství 14. úkolového uskupení v Kábulu. Měl na starosti materiální zabezpečení jednotky velitelství 14. úkolového uskupení, leteckého poradního týmu, polního chirurgického týmu a materiální odsuny a výpomoc jednotek z Bagramu.

Když se vrátíme do Česka a konkrétně na Dny NATO, Vaše pozice se jmenuje hlavní koordinátor zabezpečení Velitelství Vzdušných sil a Univerzity obrany. Co si pod tím mají čtenáři představit? 
Ta náplň práce je opravdu velmi rozmanitá a v mnoha ohledech se podobá i mé pracovní náplni na Velitelství vzdušných sil. Jedná se např. o koordinaci dopravy organizačního štábu, zajištění ubytování, organizaci studentů Univerzity obrany při podpoře ředitele letových ukázek nebo na různých doprovodných akcích a další aktivity.

Jak si pamatujete první ročník, na kterém jste se podílel? A jak vnímáte proměnu akce od té doby?
Poprvé jsem se Dnů NATO účastnil v roce 2010. V tomto roce už to byl desátý ročník Dnů NATO v Ostravě a zároveň byl prvním ročníkem Dnů Vzdušných sil AČR. Každopádně si dovolím tvrdit, že od prvního ročníku, který se konal v roce 2001 na výstavišti Černá louka v centru Ostravy, prošly Dny NATO výraznou proměnou nejen po stránce organizační, ale i co se týká spolupráce se zúčastněnými zeměmi. Nelze nezmínit i velice úzkou a produktivní spolupráci s týmem společnosti Jagello 2000. Má slova, doufám, může potvrdit každoroční zájem veřejnosti o tuto akci.

Můžete se s námi podělit o nějaký váš vtipný nebo silný zážitek ze Dnů NATO?
Zážitků je celá řada a není snadné vybrat jeden konkrétní. Vždy na mě velice silně působí to, když se během Dnů NATO můžu potkat se svými bývalými veliteli, kteří jsou z důvodu tradice a dobrých vztahů vždy zváni současným velitelem. Rádi si pak zavzpomínáme na věci, jako bylo právě stěhování „vzdušek“ z Olomouce do Prahy nebo organizace dalších významných akcí jako je např. CIAF nebo Gripen Users' Group. Ale asi tím nejsilnějším zážitkem je okamžik, kdy se po dlouhé době příprav celá akce rozběhne a slyšíte ve své blízkosti burácení leteckých motorů.

Vy jste i vášnivý včelař. Jak jste se dostal k tomuto koníčku? 
Ke včelaření mě přivedl můj tatínek. Už jako malý jsem mu rád koukal pod ruce. Čím jsem byl starší, tím více jsem se na včelaření podílel. Včelaření mě naprosto ohromilo.  Vnímám jej jako určitý druh relaxu. Kromě toho, kdo může říct, že má své vlastní „vzdušné síly“?