Zprávy

Mám štěstí na lidi // Humans of NATO Days

Krajské vojenské velitelství Ostrava je jedním z útvarů, které se podílejí na Dnech NATO v Ostravě už od prvních ročníků. V současnosti má hodně lidí tyto teritoriální armádní útvary spojené hlavně s jednotkami aktivní zálohy. O tom, že je jejich působení mnohem širší i o své vojenské kariéře jsme si povídali s plk. gšt. Jaroslavem Medkem, ředitelem Krajského vojenského velitelství Ostrava.

Vy jste prošel úctyhodnou vojenskou kariérou, vojenskou školu jste studoval na Slovensku. Jaká byla Vaše cesta do čela Krajského vojenského velitelství Ostrava?
Ta byla opravdu dlouhá. Ve třetím ročníku na průmyslovce přišli na návštěvu do školy vojáci a nabídli možnost seznámit se s vojenským povoláním. Mě to tenkrát docela zaujalo, takže jsem se zúčastnil seznamovací cesty do Liptovského Mikuláše, kde jsem nakonec nastoupil v roce 1982 na vysokou školu. Vystudoval jsem obor protivzdušná obrana státu, specializace automatizované systémy velení a řízení. Školu jsem ukončil v roce 1987. Nastoupil jsem na svůj první útvar, tenkrát u Prahy ve Slaném, a tam jsem tu svoji vojenskou kariéru začal. Pak přišel impuls k tomu, že bylo potřeba přesunout se jinam, protože vojáci to tak mají, že se často stěhují. A já jsem se dostal zpátky na Moravu, k Brnu, kde jsem zahájil svoji kariéru nejdříve jako technik, a poté jsem přešel do velitelských funkcí. Z technika se ze mě stal velitel roty, pak zástupce velitele praporu a nakonec velitel praporu. A v té funkci jsem pracoval až do roku 2000, kdy bylo rozhodnuto, že se protivzdušná obrana státu utlumí, a my jsme si měli najít každý nějaké svoje místo.

Já jsem se tenkrát přihlásil na svoje první výběrové řízení, na Vojenskou akademii v Brně, kam jsem nastoupil na Katedru protivzdušné obrany státu. Začal jsem pracovat jako odborný asistent a v rámci této mise jsem pokračoval ještě ve výuce na vojenské střední škole v Brně. Když bylo v roce 2003 založeno Velitelství pro výcvik a tvorbu doktrín ve Vyškově, dostal jsem nabídku přestoupit tam. Tam jsem působil jako náčelník radiotechnického vojska, což znamená, že jsem měl na starosti přípravu radiolokátorových operátorů. Postupně jsem přešel do funkce vedoucího oddělení, pak jsem se stal náčelníkem odboru, začal jsem věci řídit ve větším rozsahu.

Z Velitelství výcviku - Vojenské akademie jsem v roce 2019 odcházel z pozice náčelníka štábu. To je v podstatě třetí nejvyšší funkce, která u každého útvaru existuje. My jsme byli poměrně velké zařízení, protože kromě toho, že jsme byli jako rezervní vzdělávací zařízení, tak v naší podřízenosti byly i tři vojenské výcvikové prostory – Libavá, Boletice a Doupov. Kromě toho jsme měli v podřízenosti ještě centrum simulačních a trenažérových technologií. V tom roce 2019 jsem se přihlásil na další výběrové řízení, v němž se mi podařilo uspět – tady do Ostravy. Od konce roku 2019 jsem tedy jako ředitel Krajského vojenského velitelství a plním vojenské úkoly tady v Ostravě.  

Tento rozhovor vychází 17. listopadu. Jak vzpomínáte na revoluční dobu před 35 lety? 
Tak už je to opravdu velmi dlouho. Ale tím, že vojáci vždycky byli stavěni mimo tyto věci, tak my jsme na to samozřejmě reagovali takovým způsobem, že jsme byli seznámeni s tím, co se děje, co se připravuje, vyvolávalo to celou řadu emocí i v nás vojácích, protože my jsme byli zvyklí být v kasárnách nebo ve výcvikových prostorech a najednou se tady odehrávalo něco nového. Všichni si od toho slibovali, že to přinese něco lepšího, a řekl bych, že spousta těch našich představ se asi naplnila.

Nové věci se objevily, některé věci zanikly, což je možná zase ke škodě věci, protože si myslím, že v mnoha oblastech byla Česká republika, nebo tenkrát ta republika předcházející, na špičce – ať se to týká zemědělství nebo strojních záležitostí či průmyslu. Po revoluci se tady samozřejmě objevila skupina lidí, která na tom chtěla vydělat maximum. To otvíralo možnosti podnikání, některým se to podařilo, někteří bohužel, protože neměli zkušenosti, zkrachovali. Spousta vojáků se tenkrát rozhodla, že ukončí svoji misi jako voják, odešli do civilu a začali se živit jako civilní zaměstnanci, našli si svoje pozice, založili svoje firmy. Někteří úspěšně, někteří neúspěšně. Mám kamaráda, který odešel tenkrát od chemiků a dnes má velkou firmu na likvidaci nebezpečných odpadů. Myslím si, že je velmi úspěšný, že je známý, takže každému to přineslo něco.

Ze začátku, když jsme odcházeli do toho civilu, tak jsme samozřejmě nevěděli, co nás čeká, protože jsme byli uzavření v bublině toho vojenského výcvikového prostoru nebo kasáren, a čekali jsme, co tam bude. Jak jsem zmínil, spoustě lidí to přineslo nové obzory, spousta lidí pak ale zjistila, že se vrátí zpátky a bude pokračovat ve službě vojáka z povolání. 

Hodně se od té doby změnila i komunikace armády směrem k veřejnosti, víc se prezentuje, snaží se jí přiblížit. Jaký je Váš vojenský pohled na toto téma?
Velmi výrazně se to teď změnilo v tom, že občané nás v některých okamžicích přestali úplně potkávat. Protože naše politické špičky tenkrát rozhodly, že není potřeba, abychom měli tak rozsáhlou, velkou armádu, že jsme podstatně menší stát a tím, že jsme v roce 1999 vstoupili do NATO, jsme se trošičku uchlácholili tím, že když jsme zapojeni do největší obranné organizace na světě, nepotřebujeme mít tolik vojáků. A proto ve spoustě měst vojáci úplně vymizeli. Klasickým příkladem je Moravskoslezský kraj, kde kromě těch 30 příslušníků, kteří pracují se mnou na Krajském vojenském velitelství, tak vojáky potkáte akorát v Opavě. Pak v Hlučíně je malá skupina a pak už jsou to jenom takové posádky jako Hostašovice nebo Háj ve Slezsku, ale jsou vojáci téměř neviditelní.

Takže v tomto směru jsme docela rádi, že se znovu rozbíhá aktivita POKOS - příprava občanů k obraně státu, kdy ve spolupráci se základními a středními školami v rámci rámcových vzdělávacích projektů chodíme do škol a říkáme dětem, kdo to vojáci jsou, proč tady jsou, jaké plníme úkoly, že je neplníme jenom tady v republice, ale že v mnoha případech plníme ty úkoly i mimo republiku, abychom pomohli chránit ty věci, které jsme chtěli získat tím, že došlo k Sametové revoluci.

Mladší ročníky již nezažily branná cvičení na školách, KVV je nyní koordinátorem projektu POKOS. Jak se za tu dobu proměnila příprava občanů? 
Změnilo se to velmi výrazně, protože v té době předcházející býval předmět branná výchova, kde se učily ty věci, které dneska říkáme v rámci POKOSu. Snažíme se dětem vysvětlit, proč vojáky máme, proč armáda jako taková existuje, že tady existuje integrovaný záchranný systém a že vojáci jsou jednou z jeho doplňkových složek, a proto nás můžete potkávat při všelijakých pohromách, kdy vojáky vždycky rádi přivítáme.

Změnilo se to, že dříve to bylo v rámci vzdělávacích programů na základních a středních školách a učilo se to všude. Dnes v rámci POKOSu jezdíme po vybraných školách, které se přihlásí, že mají zájem. Abychom pomohli těm školám naplňovat i problematiku rámcového vzdělávacího programu, připravujeme učitele základních a středních škol, aby věděli, co dětem o armádě mohou říkat. K tomu organizujeme několikrát ročně školení pro učitele. Oni sem vždy přicházejí s nedůvěrou, a pak to dokonce vypadá, že by skoro radši ani neodešli, protože to, co se tady dozvědí, je v mnoha případech překvapí. I oni, kteří jsou věkově nám blíž než ty děti, jsou překvapeni, jaké všechny úkoly armáda plní.

Abychom se přiblížili občanům, a hlavně dětem ještě víc, organizujeme též v Moravskoslezském kraji branně-bezpečnostní a vědomostní hru Wolfram, která vznikla jako připomínka výsadku Wolfram, kdy 14. září roku 1944 tady byla vysazena parta výsadkářů, kteří začali bojovat proti Němcům a přispěli tím i k porážce Německa. Soutěž Wolfram má velkou odezvu. My organizujeme 12 oblastních kol na základních a středních školách, a pak máme krajské kolo, které probíhá ve vojenském výcvikovém prostoru na Libavé, kde pro děti máme připravenou celou sérii dalších soutěží. V mnoha případech jsou překvapeni, jaké úkoly plní. Pro některé školy se to stalo už i takovou prestižní záležitostí, zúčastnit se Wolframu. Možná to trošičku připomíná soutěž Partizánský samopal, která běžela v minulosti. Taky jsme s vojáky plnili úkoly, bývaly též letní vojenské tábory s vojáky. Dneska vlastně i o prázdninách, kdy děti nejsou ve školách, jezdíme na tábory a seznamujeme je tam zase s tím, jaký materiál používáme, ukazujeme jim, jak přežít v přírodě, jak rozdělat oheň, jak získat čistou vodu tak, aby ji mohli pít, jak a čeho se vyvarovat, učíme je orientaci v přírodě, aby věděli, jak najdou sever a podobně.

Od té doby jsme zcela přeorientovali své bezpečnostní ukotvení z Varšavské smlouvy na Severoatlantickou alianci. Dokážete zhodnotit význam 17. listopadu v kontextu obrany a armády?
To je spíš otázka na naše politické představitele.  V každém případě, jak jsem zmínil už na začátku, to přeorientování se do největší obranné aliance na světě nám přináší větší pocit jistoty, že všechno bude v pořádku. Dnes vidíme, že konflikt probíhá například na Ukrajině, ale konflikty probíhají po celém světě, takže je potřeba ty hodné, správné lidi chránit. K tomu tady vojáci jsou a měli by k tomu přispívat. Plníme stabilizační úkol. 

Když začala válka na Ukrajině, hodně lidí si uvědomilo, že být v NATO má opravdu smysl.
Myslím, že si to uvědomila i celá řada politiků. To, co prosazoval pan prezident Trump, že každá země, každý člen Aliance má dávat 2 % HDP na svoji obranu – válka na Ukrajině ukázala všem těm zemím, že to je potřeba opravdu dělat. Dokud probíhal konflikt někde v Afghánistánu, který je od nás 10 000 kilometrů, tak to bylo skoro jako na jiné planetě. Kdežto teď to probíhá tady a je vidět, že investice do armády probíhají. Získali jsme celou řadu nových moderních věcí, které se učíme používat a musíme se je naučit používat co nejlépe, abychom je dokázali při případné obraně efektivně využít. Jasně, doufejme, že je nebudeme potřebovat, ale kdo je připraven, není zaskočen.  

Pod KVV spadá i aktivní záloha. Jaký zájem mají lidé o zapojení do obrany ČR tímto způsobem?
Moravskoslezský kraj je kraj, který byl zvyklý na tvrdou práci a byl vždy zvyklý starat se, aby všechno fungovalo dobře. Řekl bych, že v Moravskoslezském kraji máme excelentní zájem občanů o obranu státu jako takovou a novelizací branného zákona a zákona o vojácích aktivní zálohy se otvírají další možnosti, jak se do obrany zapojit. Občan se může stát vojákem z povolání, to je jedna varianta. Druhá varianta je voják aktivní zálohy, třetí variantou je přijít na dobrovolné vojenské cvičení, vyzkoušet si to a říct si „Hm, tak to je to, co by chtěl dělat,“ anebo „Tohle pro mě není“ a tím pádem s tím člověkem naprosto končíme. A ta poslední varianta, která se v zákoně objevila, je dobrovolné předurčení. To je pro lidi, kteří by se chtěli zapojit do obrany České republiky, ale v tomto okamžiku jim to nedovolují jejich pracovní povinnosti. Zpravidla jsou to nějací specialisté – elektrotechnika, energetika, strojaři, výpočetní technika. Tihle lidé se mohou rozhodnout, že přijdou na rekrutační pracoviště, následně se dostanou k nám, my jim najdeme odpovídající místo podle jejich dovedností a schopností a sepíšeme s nimi smlouvu, že v případě potřeby ti lidé přijdou a zapojí se do obrany na těch příslušných místech.

Stejně jako v civilu, i my máme celou řadu moderních technologií, které využíváme. Využíváme sociální sítě, které mohou být velmi pozitivní, ale dokáží přinášet spoustu negativního, protože dnešní lidé se v mnoha případech spoléhají, že to, co se řekne na sociální síti, tak je stoprocentně pravda. Přestali si ověřovat informace z jiných zdrojů, aby vyloučili to, že to není fake news, které tady někdo šíří v rámci dezinformační kampaně, a snaží se zmanipulovat veřejné mínění nějakým směrem. Díky tomu, že tady sociální sítě jsou, že máme internet, tak je to poměrně snadné. Je potřeba být velmi obezřetný, co si přečtu, a v tom, co se nám tam někdo snaží říct, že je pravda. Ta pravda může být někde na polovině cesty.

Ale abych se vrátil k otázce, ten zájem o aktivní zálohu je velký. My jako Krajské vojenské velitelství máme zaregistrováno v aktivní záloze téměř 500 obyvatel, kteří žijí tady v Moravskoslezském kraji. Část jich je přímo zařazena v aktivní záloze u Krajského vojenského velitelství, máme dvě jednotky. Pravidelně s těmi občany vykonáváme vojenské cvičení a zrovna se chystáme na vojenské cvičení na konci listopadu a začátkem prosince, kdy budeme procvičovat ochranu některého z objektů kritické infrastruktury. Zopakujeme si s vojáky bezpečnostní pravidla používání zbraně tak, aby i oni byli v bezpečí, ale abychom byli v bezpečí i my, vojáci. Takže ten zájem je tady opravdu velký, a myslím si, že kdo má zájem udělat něco pro Českou republiku, tak by se měl přihlásit a vyzkoušet si aktivní zálohu. K ničemu ho to nezavazuje a přináší mu to naopak nějaké benefity, získává nové kamarády, přátele, naučí se spoustu nových dovedností, přinese mu to nové finanční ohodnocení, což se koneckonců dá v těch zákonech všechno krásně vyčíst.

Zmínil jste sociální sítě. Jejich využití a využité umělé inteligence je fascinující a děsivé zároveň.
Ano, trošku to připomíná Terminátora, kdy umělá inteligence začíná tyto věci zvládat. A když se podíváte, že umělá inteligence dokázala před časem sestavit nějaký dokument, dokázala doplňovat věci, ale dneska maluje, skládá hudbu a dokáže vytvářet zprávy, které jsou tak realisticky podané, že nepoznáte, že to je celé vygenerované počítačem. V tomhle směru to je opravdu velmi nebezpečné. 

Vojáci aktivní zálohy asi hodně přispívají k šíření povědomí o Armádě České republiky, když třeba mluví se svými známými v civilu, je to tak? 
To je ta nejlepší reklama – kluci, kteří s námi na ta vojenská cvičení chodí.  Reklamy, které děláme na sociálních sítích, samozřejmě mají v náboru svůj význam. Chodíme na veřejné akce, organizovali jsme v loňském a předloňském roce Den s hrdiny, kde se potkal celý integrovaný záchranný systém. To též slouží jako nábor do jednotlivých složek, ale ta vlastní zkušenost, kterou já řeknu vám, protože to mám vyzkoušeno, je pro běžného člověka stoprocentně věrnější než informace, kterou si přečtu ve sdělovacích prostředcích nebo vidím na internetu. Tam si přečtou, že vojáci aktivní zálohy někde cvičili a pomyslí si – když chtěli, tak si cvičili. Chybí tomu osobní zkušenost.

Jako ředitel KVV Ostrava jste kromě jiného členem Bezpečnostní komise a komise pro práci IZS. Jakým způsobem probíhá spolupráce s dalšími složkami – policií, hasiči, záchrannou službou?
Musím říct, že tady v našem Moravskoslezském kraji – já teda nejsem z Moravskolezského kraje, je to jedna z mých destinací, kde vykonávám službu vojáka z povolání – jsem zjistil, že zde žijí komunikativní, pracovití lidé, kteří když mají problém, tak se ho společně snaží řešit. Krátce po mém příchodu v roce 2019, nás začal trápit covid. Během něj jsme v rámci bezpečnostních komisí řešili celou řadu problémů. Jak pomoci lidem, kteří byli nemocní, jak pomoci zdravotníkům, kteří byli nemocní a měli se starat naopak o ty občany. Zjistil jsem, že součinnost v rámci integrovaného záchranného systému tady funguje velmi dobře.

Krizový štáb řídí vždy hejtman, a či to byl pan Vondrák nebo je to teď pan Bělica, vždy jsou ty úkoly vydávané jasně a srozumitelně těm složkám, které tu věc mají dělat. A pokud něco nevíme, nebo já dostanu za úkol něco, co neumím, tak požádám hasiče nebo záchranáře a vždy najdeme řešení. Klasická ukázka spolupráce, jak už jsem zmínil, byl covid. Pak to byla migrace. No a teď v poslední době jsme řešili a pořád řešíme povodně. Do likvidace následků povodní se prostřednictvím krizového řízení zapojily všechny složky. Ještě je tady v kraji pořád nasazeno asi 180 vojáků a 70 kusů techniky. Snažíme se pomoci těm obcím, které byly nejvíce zasaženy, aby se tam ty následky co nejvíce odstranily, protože povodně mohou zase přijít kdykoliv. Snažíme se, aby se těm občanům ulevilo, aby mohli fungovat normálním způsobem, když už je to vytopilo a vzalo jim to domovy.

Tím jste vlastně zodpověděl mou další otázku, jak se KVV Ostrava zapojilo do zvládání následků povodní. 
My jsme byli koordinátory, to je naše funkce – být koordinátorem vojenského nasazení, z jakéhokoliv důvodu, v Moravskoslezském kraji. Takže i za covidu jsme koordinovali nasazení vojáků. My jsme byli první kraj, kde vojáci přišli pomáhat do Alzheimer centra v Ostravě. Úplně první nasazení bylo v Ústavu sociální péče, pak jsme byli ve Slunečnici a v celé řadě dalších zařízení, kde jsme pomáhali. Takže my vždy koordinujeme nasazení vojáků, v mnoha případech je to v součinnosti s ostatními složkami integrovaného záchranného systému. Je super, že máme nastavená pravidla, my si ty věci procvičujeme i v rámci našich společných cvičení. Společně uděláme výcvik a tam si vyzkoušíme, jak bychom to dělali ve skutečnosti. Pak se nám ukazuje, že je to dobře, že to umíme a že to dokážeme i v té krizové situaci vyřešit.

V roce 2021 jste na Dnech NATO v Ostravě & Dnech Vzdušných sil AČR od tehdejšího hejtmana Moravskoslezského kraje Ivo Vondráka dostal medaili za vynikající spolupráci při řešení situace způsobené epidemii COVID-19. Bylo to pro Vás profesně nejnáročnější období?
To bych asi neřekl, že to bylo úplně nejnáročnější, protože to bylo spíš o spolupráci těch jednotlivých složek a koordinaci těch činností, stejně jako třeba ty povodně. Profesně pro mě asi nejnáročnější bylo, když jsem odjel na mírovou misi do Kosova, kde jsem si říkal, že je to věc, kterou mají řešit výrazně mladší lidé, koordinovat ty věci tam. Zjistil jsem, že v mezinárodním prostředí se spolupracuje velmi dobře, protože pokud víme, jaký je náš problém, společně se na něj zaměříme a řešíme ho. Já jsem tenkrát odjel s obavou, jak to tam bude probíhat. Ale tak, jako jsem potkal fantastické lidi tady v Moravskoslezském kraji, tak i v tom Kosovu jsem potkal skvělé Švédy, skvělé Finy, kteří se dokázali nad problémem zamyslet, dokázali jsme se společně domluvit a najít varianty řešení. Z hlediska profesního bych řekl, že asi to Kosovo pro mě bylo takové poměrně náročné, protože přece jenom jsem na půl roku opustil rodinu a odjel jsem někam pryč.

Taky zastávání funkce náčelníka štábu Velitelství výcviku - Vojenské akademie ve Vyškově nebylo úplně jednoduché, protože akademie tenkrát měla nějakých 2 000 zaměstnanců a ty činnosti, které jsme řídili a koordinovali, celou tu přípravu, která ve Vyškově probíhá, byly taky docela náročné. A teď spolupráce s civilním prostředím, s civilními partnery na Krajském vojenském velitelství je zase nová zkušenost. Je to ta pozitivní zkušenost, že mám štěstí na správné lidi, se kterými, když se na něčem domluvíme, tak to prostě funguje. A za to bych jim chtěl poděkovat, ať už to byli hasiči, ať jsou to záchranáři, ať jsou to další složky – Městská policie, spolupracujeme i s Celní správou, Vězeňskou službou, a tak dále. Všechno jsou to prostě parťáci, na které se člověk může spolehnout.

Jarek Nohavica v jedné z písniček zpívá, že ten Moravskoslezský kraj je kraj rázovitý. Je tady celá řada rázovitých lidí. Jsou to rázovití, ale správní lidi. Měl jsem štěstí na lidi, se kterými jsem se setkal. Měl jsem teď štěstí v rámci povodní, že komunikace se starosty, s našimi partnery byla dobrá. Vždy jsme našli způsob, jak lidem pomoct.  

Byl jste kromě Kosova i na dalších misích?
Ne, to byla moje jediná mise. Já chodím v modré uniformě. Jak jsem zmínil na začátku, vystudoval jsem protivzdušnou obranu státu a od těchto jednotek jsme nikam moc nejezdili. My jsme byli poměrně uzavřená komunita, bránící ta velká administrativní a průmyslová centra. Nás do misí moc nezařazovali. Já jsem do Kosova odjel, až když už jsem pracoval na Velitelství výcviku - Vojenské akademii. Spolupodílel jsem se na přípravě jednotky, která vyjížděla ven a vypadl jim výcvikář. Velitel té jednotky mě oslovil s tím, jestli nechci vyjet s nimi, že se jim se mnou dobře spolupracovalo, což samozřejmě bylo lichotivé. Tak jsme společně vyjeli a ta spolupráce i ten následující půlrok, kdy jsme v Kosovu byli, pro mě byly neuvěřitelnou zkušeností. Já jsem rád, že jsem se nechal přesvědčit a jel jsem tam. Mám tady kolegy, kteří byli třeba v pěti, šesti misích, třikrát nebo čtyřikrát v Afghánistánu, byli v Kosovu, byli někde na Balkánu, vojáci jezdí do Afriky, my jsme tam taky měli nasazené vojáky a pořád tam ještě někteří vojáci plní svoje úkoly. Pracujeme po celém světě, kam nás Česká republika pošle.

Chcete na závěr ještě něco dodat?
Já bych rád pozval ty občany, kteří si to přečtou a trošku je to zaujme, aby přišli za námi. Aby přišli k nám na Krajské vojenské velitelství, najdete nás tady v Ostravě na Nádražní. Anebo navštivte rekrutační pracoviště, které je na Matiční. Tam se můžete dozvědět spoustu dalších informací. Existuje i virtuální náborové středisko, máme naše webové stránky jako Krajské vojenské velitelství, tam se můžete podívat, co děláme. Snažíme se tam dávat vždy aktuální příspěvky z činností, které v daném období probíhají a snažíme se o nás informovat.

A pokud to myslíte s Českou republikou vážně a cítíte se jako Čech, Moravan, Slezan nebo kterákoliv jiná národnost, která tady žije, můžete samozřejmě přijít si to vyzkoušet. Jak jsem zmínil, dobrovolné vojenské cvičení, aktivní záloha, tak bych to asi zvolil. Dobrovolné vojenské cvičení – tam si to vyzkouším a zjistím, jestli mi to vyhovuje nebo nevyhovuje. Aktivní záloha – tam bych se k tomu přiblížil podstatně víc, a pokud mě to zaujme tak, že bych se chtěl stát vojákem z povolání, tak je samozřejmě otevřená možnost do našich řad vstoupit a zapojit se tak do obrany České republiky. Třeba to někomu pomůže v jeho rozhodnutí, jak dál.